Jdi na obsah Jdi na menu
 


Povídka se blíží ke konci. Tato kapitola je velmi krátká, ale snad to bude prozatím stačit.

14.kapitola

  Ráno se Liz probudila v Remově náruči. Louka už byla dávno pryč. Nahradil ji útulný pokoj.

  Liz se podívala do tváře Removi. Nečekala, že bude vzhůru.

  „Dobré ráno.“ Usmál se na ni a zdlouhavě ji políbil.

  „Dobré. Nebudou se po nás ostatní shánět??“

  „Určitě si ještě ničeho nevšimli. Podívej se kolik je hodin. V tuto dobu ještě spí.“ Při pohledu na hodiny Liz strnula. Jsou teprve čtyři ráno.

  „A my by jsme taky měli ještě spát.“ Podotkla.

  „Dobrý nápad.“ Řekl. Pak už nikdo z nich nemluvil. Po pár minutách totiž oba usnuli.

 

  Znovu je probudil až budík, který večer nachystali (musí do školy). Bylo půl osmé.

  Po deseti minutách už oba běželi do Nebelvírské věže. Museli si vzít věci do školy. Ve společence se rozloučili a okamžitě běželi do svých ložnicí.

  V Lizině ložnici už nikdo nebyl. Moc se tím nezabývala a popadla věci do školy. Zkontrolovala čas a už pomalejším krokem se vydala zpět do společenky. Tam na ni čekal Rem.

  „Je někdo u tebe v pokoji??“ Zeptal se ji s úsměvem.

  „Ne. Asi jsou na snídani. A pokud se nemýlím my by jsme tam měli jít taky.“ Odvětila Liz. Na to ji Rem neodpověděl. Chytil ji kolem pasu a oba se vydali na snídani. Cesta proběhla mlčky.

  Ve Velké síni zůstalo jen pár ospalců. Zbytek se už rozešel po hradě. U Nebelvírského stolu sedělo jen pět žáků. Poberti mezi nimi nebyli a tak se Liz s Remem mohli najíst, aniž by je někdo zpovídal, kde celou noc byli.

 

  Po vyučování zamířila Liz k zakladatelům. Cestou sebou ještě přivzala Emanuela, který se také bez nějakého rozruchu vrátil zpět do Bradavic.

  „Kam vůbec jdeme??“ Zeptal se ji cestou.

  „To se dozvíš brzy. Teď už, ale mlč!!“ Odpověděla mu Liz rázně. Dále už nepromluvili. Během chůze k zakladatelům je doprovázely zvědavé pohledy od kolemjdoucích žáků Bradavic. Nikdo nechápal, proč jdou spolu dva žáci z tak rozdílných kolejí. Z Nebelvíru a Zmijozelu. Tak nepochopitelná kombinace. Přesto tu šli.

  V polovině cesty potkali Malfoye a další zmijozeláky. Ti byli ještě více překvapení než ostatní, ale nedávali to najevo.

  „Sarykovský, jak to, že tu jdeš s mudlovskou šmejdkou??“ Sykl Malfoy.

  „Tak za prvé, Malfoy, tobě do toho nic není. Za druhé bych to s tou mudlovskou šmejdkou nepřeháněl.  Ještě bys mohl urazit někoho s čistější krví než máš ty.“ Mluvil klidně Emanuel.

  „Jak se opovažuješ. A i kdyby to nebyla mudlovská šmejdka, tak je to alespoň krvezrádce. Stejně jako ty.“

  „Nehádejte se!!! A ty už pojď.“ Vložila se do začínající hádky Liz. Malfoy s Emanuel se ještě půl minuty naštvaně měřili, než se oba vydali vlastní cestou.

  Další cesta proběhla bez větších incidentů.Konečně dorazili k Zakladatelům.

  „Liz, už jsme si mysleli, že jsi na nás zapomněla.“ Přivítala ji Helga. Emanuel na ně čučel jak na svatý obrázek.

  „Dobrý den.“ Pozdravil je po chvíli. Pořád se na ně, ale díval překvapeně. Liz i zakladatelé se tomu smáli.

  „Kdopak je tento chlapec??“ Chtěl vědět Salazar. Mluvil svým obvyklým chladným hlasem, ale šlo na něm znát pobavení.

  „Ehm. Tohle je Emanuel Puškin.“ Ujala se slova Liz. Řekla Emanuelovo pravé jméno, za což si vysloužila jeho naštvaný pohled.

  „S tebou asi nejde být v utajení, že?!“ Sykl na ni.

  „Emanueli, stejnak bys před námi dlouho své jméno nemohl tajit. A navíc my to nikomu neřekneme. Ani nemáme jak.“ Uklidňovala ho Helga.

  „Teď by jsme měli přejít k tomu, proč jste za námi přišli.“

  „Jasně. Víte něco o studentech této školy??“ Zajímala se Liz.

  „Samozřejmě. Vždy, ale jen o těch, jenž studují v naší koleji.“ Poučila ji Rowena. Emanuel na Liz házel překvapené pohledy.

  ´Proč se jich na to nezeptala dříve?? Nemuseli by už po nocích procházet knihovnu a hledat jakékoli stopy o jejím bratrovi. Kolik hodin zbytečného učení v Bradavicích si mohl odpustit?? Kolik úkolů by nemusel napsat??´ Takové byly jeho myšlenky.

  „A víte i jejich rodiče a podobně??“ Ptala se dál Liz nevšímaje si překvapeného a vyčítavého pohledu ze strany svého spolužáka.

  „Ano. Co přesně chceš vědět??“

  „Když jsme se poprvé setkali, myslela jsem si, že to zvládnu sama. Ale teď je skoro konec roku a já nic nezjistila. Nenapadlo mě, že by jste mi mohli jakkoli pomoct. Hledám svého bratra, Juliuse Thomase Radlla. Víte, kdo to je?“

  „Samozřejmě, že ano. Víš kolik práce by sis mohla ušetřit, kdyby ses zeptala již tenkrát??“ Pokáral ji Salazar. „O něm mám informace, i když se dostal do Nebelvíru, což mě stejně jako u tebe překvapilo. Jak se mohli dva dědici Salazara Zmijozela dostat do Nebelvíru??“

  „To nevím. Možná proto, že Zmijozel je plný namyšlených frajírků??“ Zkoušela se nějak vymluvit Liz.

  „No právě!! Za mích dob, nikdo nikomu nenadával. Mudlové s kouzelníky žili v míru. Jenže už tenkráte Rowena předpovídala, že v budoucnosti to tak nebude. Proto jsme založili Zmijozel jen pro čistokrevné. Na základě tohoto začali o mě říkat, že nesnáším mudli a tak si to myslí lidi do teď. Stydím se za všechny mé dědice, kteří cítí nenávist k mudlům. A nejvíce se stydím za Toma Radlla tvého otce. Ten mudli dokonce zabíjí. Ale ty a tvůj bratr jste mě mile překvapili. I přes nástrahy života jste nepřestali věřit, že mudlové a kouzelníci mají žít v míru. Za to jsem na vás hrdý.“ Skončil svou vyčerpávající řeč Salazar. Liz si oddychla.

  „Pokud to tady Salazar dovolí, řeknu ti, kdo je tvůj bratr.“ Nabídl se Godrik.

  „Já s tím nemám problémy.“ Řekl Salazar.

  „Je to….

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

For Blytonka

(Tija, 15. 3. 2008 20:47)

Neusíš se bát. Již brzy se To jméno dozvíš. A navíc ti prozradím, že v této useknuté větě není jméno řečeno, takže jsi o nic nepřišla.

Blytonka

(Blytonka, 15. 3. 2008 19:55)

Héééééééééj!!!!!!!!! To se dělá?! Já chudáček maličký tady čekám, kdy se konečně dozvím TO jméno a ty to takhle usekneš.... Ale jinak je to super kapča...jen ten konec!! =D

Pěkná povídka

(Hilda, 15. 3. 2008 19:51)

Ahoj, moc pěkná povídka, ale to ukončení od tebe vůbec nebylo pěkné. Dělám si legraci, už se těším na pokračování.