Vím, že sjem psala, že dlouho nic nebude, ale tohle už mám udělané dlouho. Tak žádný limit není (to jste rádi, co?), ale doufám, že alespoň dva něco napíšete.
Klečím před nějakým mužem. Má na tváři chladný úsměv. Tváří připomíná hada, kamenného hada. V ruce drží hůlku. Dívá se na mne očima jakoby vytesanými z ledu. Na první pohled je poznat, že i jeho srdce bude jen kus ledu. Snad ani nedokáže nic cítit. Nebo ano?? Cítil kdysi něco?? A pokud ano, co z něj udělalo tuhle… zrůdu??
„Podej mi ruku.“ Rozkáže bezcitným hlase. Po tváři mi přeběhne úsměv. Pak ale zase nasadím chladnou masku. Podám mu svou levou ruku. Chytne ji mezi své dlouhé štíhlé prsty. Přiloží mi na ni hůlku. Začne šeptat nějaká slova. Naznačí mi, že je mám opakovat. Tak také udělám. Po mém posledním slově mne začne pálit ruka. Objevuje se mi na ni podivný znak. Obsahuje lebku a z ní vycházejícího hada. Vše končí po pár vteřinách. Místností se line zápach spáleného masa. Já to nevnímá. Jsem šťastná. Konečně patřím mezi stejné lidi jako jsem já. Konečně mohu beztrestně mučit a zabíjet. Konečně mohu sloužit vládci Anglie a vlastně celé Evropy. Konečně patřím mezi SMRTIJEDY. Ještě pokoříme další kontinenty a náš Pán bude nejmocnějším člověkem světa. To bude krásné. Všichni mudlovští šmejdi budou mrtví nebo nám budou sloužit.
„Víte mezi námi.“ Přivítá mne Pán Zla. Teď i můj pán. Pokyne mi, abych vstala. Vstávám tedy. Hlavu mám, ale stejně jako všichni ostatní kolem skloněnou. Nikdo se neopováží podívat do očí Pána Zla.
Chladně se usmívám. Jsem za znamení vděčná. Najednou se otevřou dveře. Vejde asi pět lidí v černém hábitu, stejném jako mám na sobě já, a bílou maskou na tváři. Pokloní se.
„Pane, vedeme ty mudlovské šmejdy.“ Oznámí a dovnitř vtáhnou tři mladé lidi. Ani nezkoumám jak vypadají.
Můj pán se otočí na mne. „Anno, mohla bys...“ Dál nedořekne jelikož přikývnu. Chápu, co po mne chce. Zvednu svou hůlku a namířím jí na mladého muže. Dlouhé zrzavé vlasy mu padají do hnědých očí. V uších má náušnice.
„Crucio.“ Zvolám a muž se svalí na zem v bolestech. Chladně se usmívám. Tak strašně ráda vidím cizí bolest. A ještě radši ji způsobuji.
„Nechte toho!!“ Křikne dívka, asi nejmladší z těch tří. Má taktéž zrzavé vlasy a hnědé oči. Jen poslední dívka se do nich liší. Je to modrooká blondýna. Na té by si určitě rádi pochutnali smrtijedi. Myslím, že vím co by s ní dělali.
„Mlč, ty krvezrádkyně.“ Okřikne ji můj Pán. I blondýnka se ji snaží uklidnit. Ona však nikoho nevnímá.
„Nechte mého bratra být.“ Křičí pořád. Prosebně se podíván na svého Pána. On můj pohled zachytí a pochopí o co žádám. Potěšeně přikývne. Znovu se chladně usměji. Skončím kletbu, která byla doposud mířena na zrzka.
„Crucio.“ Pošlu kouzlo na tu umluvenou holku. Svalí se v bolestech.
„To stačí.“ Řekne můj Pán asi po pěti minutách. Okamžitě zruším kletbu. „Luciusi, Belatrix, postarejte se o ty krvezrádce.“ Rozkáže. Dva smrtijedi vystoupili z kruhu a převzali vězně. Odcházeli s nimi. Jakmile se za nimi zavřeli dveře, otočil se ke mně můj Pán.
„Jsem rád, že jsi dostala rozum. Škoda jen, že tvá matka ani strejda to nikdy nedokázali. Jsou ostudy našeho rodu. Alespoň ty staneš po mém boku.“ Zasměje se chladně a já se pokloním. „Můžete jít.“ Rozpustí toto shromáždění. Ještě jednou se pokloním a přemístím se pryč.
Probouzí mne vytrvalé sluneční paprsky. Unaveně si protřu zalepené oči. Zvednu se. Jdu se osprchovat. Nechám na sebe dopadat kapičky studené vody. Ve sprše strávím sotva deset minut. Pak se obleču a jdu do kuchyně. Tam už sedí Rachell, která se už včera vrátila. Na nic si nepamatuje. Asi ji to budu muset vysvětlit. To bude práce!!
„Brý ráno.“ Pozdraví mne a zívne.
„Dobrý.“ Usměji se na ni. Přejdu k kuchyňské lince a začnu si dělat snídani.
„Jakpak si se vyspinkala??“ Zeptá se Rachell. Zamračím se. Ten sen mne trochu vyděsil, ale snad to nic neznamenalo.
„Docela dobře.“ Zalžu. „A ty??“
„V pohodě.“ Odpoví. Alespoň někdo se pořádně vyspal.
„Co hodláš dneska dělat??“
„Nevím.“ Pokrčí rameny. „Asi dnes zůstanu tady.“
„Hm. Můžu s tebou potom mluvit??“ Rozhodnu se říct své kamarádce pravdu.
„Jo.“ Přikývne. „Můžeš mluvit klidně hned.“ Usměje se přívětivě. Nervózně se ošiji. Kdyby věděla, co ji chci říci, neusmívala by se. Teda možná jo!! Pořád mi říkala, že si to mám přečíst!! Ale já jsem nechtěla!! Ach jo!! Má kamarádka měla vždy více rozumu!!
Zhluboka se nadechnu a začnu. „Přečetla jsem si ten dopis.“ Prozatím ji zatajím divnou návštěvu. Špatně by se to potom vysvětlovalo. Takhle tomu porozumí lépe.
„Konečně!!“ Vyvýskne nadšeně Rachell. „A co tam bylo??“ Ptá se nedočkavě. Než abych cokoli říkala, sáhnu do kapsy od kalhot, kde od včerejška nosím zvláštní dopis, a podám ji ho. Podívá se na mně pohledem: Můžu?? Se smíchem přikývnu. Začne si zvědavě číst dopis. Pak na něj chvíli valí oči a rozesměje se. „Pěkný vtip.“ Vysouká ze sebe.
„To není vtip. Co jsi dělala včera??“ Snažím se jí přesvědčit.
„Co s tím má co společného, co jsem dělala??“
„Jen odpověz.“
„Nevím, nepamatuji si to.“ Zamračí se.
„No vidíš!! Tohle není vtip. Včera tu byl takoví divný člověk. Řekl mi vše, co je napsané v dopise. Tebe přenesl někam pryč a pak ti vymazal paměť. Tak mi věř!!“ Rachell se tváří, jako bych se zbláznila. Chvíli si dělá kolem hlavy kolečka a pak si na ni poklepe. Jasně tím ukazuje, že mi nevěří.
„Dej důkaz!!“ Řekne nakonec. Jsem zoufalá, nevím, co udělat!! Pak si vzpomenu na fotku!! Nejsou tam žádné dráty, takže nemůže říci, že se to třeba prodává v obchodech. Vyběhnu schody, následována Rachelliným nechápavým a nevěřícím pohledem. V pokoji otevřu noční stolek. Přehlédnu pohledem její obsah. Červenou krabičku s mým malým ´´pokladem´´. Nikdo neví, co tam je. Jen já!! Ta mně, ale teď nezajímá!! Položím ji na postel a prohledávám dál. Vím, že jsem tu včera fotku dávala!! Jen tady nemít takový nepořádek!! Máma (nevlastní) mi to vždy říkala!! Proč nikdy nikoho neposlouchám?? Bylo by tisíckrát méně problémů!! Ale to si moje tvrdohlavá povaha nenechá vymluvit!! Prostě nikoho nechce poslouchat. Blbá povaha!! Na posteli se hromadí spousta nepotřebného harampádí. Vše má pro mně určitou hodnotu. Pro ostatní jen blbosti, pro mě poklady!! Konečně ji najdu!! Jedinou fotku svých pravých rodičů. Nedokážu si zvyknou, že už musím rozeznávat pravé a nepravé. Teď když vím, že to jinak nešlo!!
Uchopím fotku do rukou a běžím dolů. Konečně zdolám poslední schod. Vletím do kuchyně. Rachell tam sedí pořád na stejném místě. Můj vpád okomentuje jen pozvednutým obočím. Udýchaně ji podám fotku. Kamarádka se na ni chvíli vyjeveně dívá. Pak začne pohledem jezdit z fotky na mně a zpět.
„To není možné!!“ Vydechne omámeně. Už mi věří. Věří, že říkám pravdu!!
Komentáře
Přehled komentářů
^^ Sice jediná kapitolka kterou jsem z tohohle četla,i když jenom z nudy,ale...Moc pěkné,ostatně jako vždy!
Blytonka
(Blytonka, 7. 5. 2008 14:57)Super!!! Jsem ráda, žes napsala kapitolku, i když nebyl splněný limit =D. Tvoje povídky se mi totiž moc líbí. =D =D =D
...
(mollyhana, 7. 5. 2008 16:16)