Je to bez jakéhokoli děje. A toršičku se na mě podepsala naštvaná nálada, tak se tomu prosím nedivte.
Probouzím se pozdě večer. Všude je tma. Asi jsem moc dlouho spala. Zdál se mi děsný sen. Určitě se to, ale stát nemohlo. Chci vstát, ale zastavuje mě prudká bolest. Z čeho to je?
„Konečně ses probudila.“ Slyším hlas Anny. Ani jsem si nevšimla, že je v pokoji. Nějak nechápu proč říká ´konečně´.
„To jsem spala moc dlouho?? Je ještě noc.“
„Ty si snad nic nepamatuješ??? Před týdnem….“ Dál již nedořekla. Zastavuji ji.
„Jak to myslíš před týdnem? Mi snad chceš říci, že ten debi*** sen byl pravda???“
„Nevím sice jaký sen myslíš, ale setkala ses s Voldemordem.“ Potvrzuje mi, že můj sen nebyl jen výmysl. Ach jo. Ale jak to, že zná jméno Voldemorda?? Svou otázku ihned vyslovuji nahlas.
„Víš… ten chlapec se již probudil. Včera.“
„Je v pořádku??“
„Jo, ale ještě si poleží. Je moc vyčerpaný. Asi ho mučili dlouho. Ale na to jsem se radši neptala.“
„Víš. Co po něm chtěli??“
„Ne. Nemluvila jsem vůbec o tom co se stalo.“ Tak to je dobrý. Musíme přece vědět proč ho Voldemord chce. Radši, ale měním téma.
„Ví o tom, co se stalo ještě někdo??“
„Dala jsem vědět Dartemisovi. Chce tě začít znovu učit.“ Já jen zaskučím. Nedivte se. Co by jste dělali vy, kdyby jste se učili víc jak 600let???
„Měla by jsi ještě spát. Dobrou.“ Loučí se a odchází. Já ulehnu a hned spím jak zabitá.
Znovu se probouzím za denního světla. Vstávám z postele (tentokrát mě nic nebolí). Zapluji do koupelny. Z ní vylezu až za půl hodiny. Na sobě mám oblečené rifle a modré triko.
Kriticky se na sebe podívám do zrcadla. Vypadám strašně. Kruhy pod očima a k tomu krásně fialový monokl. Tak to si příště rozmyslím, jestli budu někoho zachraňovat. Teda hlavně před Volďasem a jeho ´milými´ smrtijedy. Takhle by mě totiž nezřídila ani Lathenie.
No, dost přemýšlení, radši bych monokl s kruhy měla vyléčit. Používám schopnost léčitelstní a za chvíli je má tvář bez ´okras´ způsobených tím blbem Voldemordem. Css. Nemám ho ráda.
S podobnými vahami jdu do kuchyně. Cestu ani nevnímám. Proto jsem překvapená, když vrazím do dveří od kuchyně a spadnu na zem. Sakra to je dneska den. Pomalu se zvedám a otevírám dveře. Vcházím dovnitř. Nikdo tam není, naštěstí. Dojdu k ledničce, která se shodou náhod nachází v tomto pokoji. Pečlivě si prohlížím, co tam je a rozmýšlím, co si dám ke snídani. Nakonec se rozhodnu pro chleba (ten není v ledničce) a salám.
V půli přípravy do kuchyně vstoupí nějaký chlapec. Má hnědé oči. Připomínají barvu medu. Krátké vlasy mají hnědou barvu. Oblečené má černé kalhoty a černé triko. Vypadá hezky, když ho zrovna nemučí (alespoň odhaduji, že to je on).
„Ahoj.“ Zdraví mě. Jsem ráda, že se mi nesnaží vykat. To totiž nesnáší. Vždy, když mi někdo vyká, si připadám děsně stará.
„Ahoj.“ Usměji se na něho. „Nechceš snídani.“
„Klidně. Jestli potřebuješ, pomůžu ti.“ Říká s milým úsměvem. To mě ale naštve. Si myslí, že nedokážu přichystat ani snídani???
„Nepotřebuju pomoct.“ Ejhle. Asi jsem to řekla prudčeji něž jsem chtěla. Ale alespoň pochopil, že nemám chuť se s nikým bavit.
Po chvíli jsem hotová s jídlem. Donáším ho na stůl. Zrovna v té vteřině vejde do dveří Anna.
„Jak vidím jste oba již vzhůru.“
„Ahoj Anno.“ Pozdravím ji. Jsem ráda, že se tu objevila.
„Naty, Dartemis s tebou chce mluvit. Pokud si pamatuješ na náš včerejší rozhovor, víš proč.“
„Já se k němu už učit nepudu. Na to ať zapomene. Těch pár století (*jeden týden u nás je půl roku na té divný planetě) mi absolutně stačilo.“ Odpovídám ji skoro zoufale. Anna však vypadá pobaveně. Neznámí zas nechápavě. Své myšlenky pouští jen tak do prostoru (asi ho neučili jak si je chránit). Pomalu doplouvají až ke mně. Vyčítám z nich, že nechápe, jak jsem to myslela s těmi ´pár stoletími´. Asi to nebude chápat ještě chvíli.
„Pochop, že je to důležité. Voldemord tě teď bude chtít zabít. Na to ti meč nestačí.“
„Zvládnu se bránit proti Lathenii a jejím poskokům. Proč si myslíš, že mi Voldemord dělá nějaké potíže?“
„Protože jsem tě ošetřovala a vím, že jsi nebyla zrovna v pořádku. Bez své schopnosti (asi myslí nesmrtelnost) bys u nežila. Chápeš??“
„Ne.“
„Ne- jakože nechápeš, nebo ne- jako. Že se nebudeš u Dartemise učit??“
„Ne, nebudu se u něj učit. K tomu mě nedonutí vůbec nikdo.“
nečekala. Asi ví, čeho se nejvíc bojím. Ale na mě si nepřijde. Ani tak se nehodlám u Dartemise učit.
„Klidně. Alespoň ze mě bude něco, čemu se dá říkat lidská placka. Lorian mě přinejlepším zašlape do země. Při nejhorším po mě bude chtít, abych mu říkala tatínečku a bude se ke mně chovat jak k miminu.“ Odvětím s kyselím úsměvem.
„Dobrá, oznámím tvé rozhodnutí Dartemisovi.“ Odpoví. Asi si myslí, že hned změním názor. Ale to bych nemohla být já. Nikdy se nevzdávám.
„Tak ho pozdravuj.“ Anna si povzdechne.
„Chce tě jen naučit nezbytným obraným kouzlům.“Snaží se mě ještě přesvědčit.
„U žádného učitele jsem nebyla víc jak sto let. Jenže u Dartemise jsem tento limit překročila o hodně. Bohužel. Ať si učí někoho jiného. Ještě by tam stejnak měl mít Matta (*jeden z vyvolených, syn Dartemise, nesmrtelný).“
„Matt je již doma.“
„Hmm. Tak si najde někoho jinýho.“ Anna tiše zaskučí, zalomí rukama a s mučitelským výrazem odchází. Tak tenhle boj jsem vyhrála, ale asi měla Anna pravdu. Voldemord je na mě opravdu moc silný.
„Jak se jmenuješ??“ Ptá se mě po chvíli neznámí. Je asi hluchej. Vždyť mě Anna oslovila jménem.
„Nikola.“
„A přímením??“ Sakryš, co to je?? Slovo přímení jsem v životě neslyšela. Asi se tvářím dost legračně. Neznámí se snaží zamaskovat smích kuckáním.
„Nevím.“ Odpovídám. Nemusí, přece hned vědět, že většinu ´moderních´ slov neznám. „A jak se jmenuješ ty??“