Jdi na obsah Jdi na menu
 


2.kapitola 1/2

25. 4. 2008

Táák trochu delší. Psaly jsme to s mollyhanou (tak abys neremcala jetam malé m) hoodně douho. Víc jak šest dní, a ještě skoro bez přestávky (do skoly hold taky musíme). Tak si toho važte!! A pište moooc komentářů.

Jinak já jsem zase červená a mollyhana modrá.

  Přenesu se poblíž Voldemordova sídla. Přede mnou se rozprostírá velká neživá louka. Nic tam neroste. Jen se všude válí lidské i zvířecí kosti. Země je posetá krví. Jde zde cítit hnící maso. Všude je cítit skoro hmatatelný strach a smrt. Připadám si jako ´´doma´´. Zde také nic neroste ani nežije. Uprostřed této zvláštní louky se do výšky tyčí mohutný, temný hrad. Nejde ani vidět, kde končí (ve vzduchu). Pyšní se pěti věžičkami. Jde odtamtud slyšet nářek. Na už tak šerou krajinu pouští stín. Vše vypadá hrůzostrašně. Zvlášť, když pocházíte z místa, kde to vypadá skoro stejně. Na chvíli mne dokonce napadlo, že jsem se špatně přenesla a jsem teď ´´doma´´.

  Pomalu se vydám k vratům do hradu. Vrata jsou ozdobena hrůzostrašnými obrázky. Jsou zde vyobrazení lidé, kteří umírají různými způsoby. Je mi z toho špatně.  Klepadlo je ve tvaru hada (jak jinak). Ten má smaragdové oči a vypracované všechny detaily těla. Skoro až štítivě se ho dotknu a zaklepu. Zvuk se rozezní do všech stran. V tichu je jakoby tisíckrát hlasitější. Mám pocit, že mi upadnou uši.

  Konečně někdo otevře. Ve dveřích stojí černovláska s chladnou tváří. Poznám v ní Belatrix Black-Lestrange. Otevřenými dveřmi jde vidět sedící hnědovláska, taktéž s chladnou tváří, Katrina Párkerová. Zhluboka se nadechnu a dodávám si odvahy. Pak jen konverzačním hlasem řeknu: „Dobrý den. Chtěla bych mluvit s Pánem zla.“ Snažím se, aby to vyznělo naléhavě a zároveň chladně. To se mi z části povede. Černovláska pozvedne obočí a skoro se začne smát. Podobně je na tom i hnědovláska.

  „Informuji ho…“ Oznámí a zavře mi dveře před nosem. Znuděně se opřu o zeď. Hned však radši zase stoupnu normálně. Zeď je slizká a pokrytá bůhví jakým svinstvem. Vše tak lepkavé a nechutné. Bezděky se otřepu. Proč já tu vůbec jsem?? Neměla bych jít radši pryč?? Nechci přece zabíjet, tak proč tu stojím?? Asi proto, že…

  Mé myšlenky přetrhne až otvírání dveří. Po tichém okolí jde slyšet vrzání vrat.

  „Následuj mně!!“ Rozkáže Bela a ustoupí ze dveří. Vejdu. Vevnitř je vše temnější než zvenku. Působí to stísňujícím dojmem. Bela mne vede různými chodbičkami. Ty jsou také pokryty slizem. Bela otevře mohutné dveře, které se před námi objeví. Za nimi se skrývá docela velká kruhovitá místnost. Černá stěna je pokryta lebkami. Jako jediné, co jsem zde viděla neobsahují žádný sliz. Na zemi jde vidět ještě nezaschlá krev. Lidská krev. Uprostřed místnosti sedí na velkém kamenném trůně s lebkami na opěradle samotný lord Voldemord. Hlava bez jediného vlasu s hadí tváří. Nikdy jsem ještě Voldemorda neviděla a ani jsem si ho takhle nepředstavovala. Zvedne zrak a zadívá se mi do očí. Ty jeho rudě planou.

  Snaží se mi dostat do hlavy. Ušklíbnu se. Nevydržel by tam ani dvě vteřiny. Když pochopí, že se mi do hlavy nedostane, vstane. „Belo, můžeš jít.“ Vystrnadí z místnosti Belu. Najednou si připadám zranitelná. Nevím ani proč. Prostě mi najednou připadá, že se muže cokoli stát a já se z toho nedostanu. Ihned mi dojde, že nechci být smrtijedka!! Nechci vraždit a mučit!! A taky nebudu!!

  „Kdo jsi??“ Otázá se chladně a bez zájmu hadí ksicht. Jo tak mu budu odteď říkat!! Hadí ksicht!!

  „Někdo mocnější než ty.“ Začnu. Už už se nadechnu, abych odpověděla. Avšak temný pán mi skočí do řeči.

  „Nikdo není silnější než já!?!?“ Zahřmí. Teď mi docela připomněl otce.

  „Ano, a Bohové to nic neříkají??“ Provokuji ho. Jeho bledý obličej začíná nabírat rudou barvu. Alespoň se trochu zdravější.

  „Jak..jak.. O nich víš???“

  „Jednoduše. Také jsem Bohyně.“ Odvětím lhostejně.

  „Ty?! A co chceš?“ Zeptá se s náznakem strachu v hlase a znovu zbledne. „Žádné podmínky Hlavního Boha jsem neporušil.“ Brání se. Skoro se rozesměji!! Tak on má strach z mého otce?!?! Je legrační takhle vidět slavného Lorda Voldemorda překřtěného na Hadí ksicht. Tohle až budu vyprávět sestře!! Nebo klidně celému světu!! Už z něj nebudou mít strach!! Je to jen ustrašený blbec, co si myslí, že dokáže ovládnout svět. To bychom tu, ale nemohly být já a má sestra.

  „Jsi si tím jistý?“Přidám se na jeho hru. Jeho obličej nabil ještě bledší barvy než obvykle, teda pokud to ještě jde.

  „A-a-ano. Ničím Zemi. Ustavičně hledám Božskou zbraň.“ Zablekotá nejistě. Ztuhnu. Božskou zbraň?? Oni hledají Božskou zbraň?? Ale to bude znamenat absolutní vítězství zla!! To néé!! To přece nemůžu dovolit!!

  „A jak jste daleko v hledání??“ Zajímám se. Snažím se na sobě nedát znát znepokojení.

  „Vím, kde je první hádanka. Bohužel se tam nemůžeme dostat.“ Vypoví ochotně. Tak tohle je ještě horší!! Za chvíli budou o krůček blíž Zbrani!! Snad ji hledá i Řád!!

  „Kde je??“ Zeptám se a otočím se k němu zády. Už nedokážu skrýt zoufalý obličej.

  „Na vrcholku Mont.Everestu.“ Oznámí. Polknu. Tohle je čím dál horší. Proč to nemůže být jiná hora?? Na Everest se Bohové nedostanou!! Je to tak už od jakživa.

  „Dobrá.“ Kývnu.  „Už musím jít. Pán volá.“ Zalžu. Voldemord mne ochotně vyvede z hradu. Před bránou zase potkáme Belu s Katrinou. O něčem si zaujatě povídají. Hned jakmile nás uvidí ztichnou. Nechápavě pozorují scénu před nimi. Ještě nikdy se asi nestalo, že by Hadí ksicht doprovázel někoho pryč. Otevře mi bránu.

  „Doufám, že se ještě někdy setkáme.“ Rozloučí se slizce. Jeho hlas v tu chvíli připomíná ten hnus na zdech. Znechuceně se ušklíbnu.

  „Také v to doufá.“ Zalžu znova a radši okamžitě mizím. Nechci zůstávat v jeho přítomnosti déle než je nutné. Při přenesení se nesoustředím tak jak by jsem měla a ocitnu se na jiném místě než chci.

 

--**--

 

  Nadechnu se a zadívá na dveře Řádu. Vidím je. Co jím řeknu? Strážce tajemství je Brumbál. Budou mi věřit? Stejné myšlenky se mi mísily hlavou, nakonec vyjdu po schodech a zaklepu na dveře, před tím však si vytvořím proutek (hůlku). Otevře mi… Moody?

  „Kdo jste?“ vyštěkne

  „Potřebovala bych mluvit s Albusem Brumbálem!“

  „Kdo jste?“ opakuje otázku.

  „Hannagr--Hannah Numen.“vykoktám nakonec

  „Co chcete?“

  „Potřebovala bych mluvit s Albusem Brumbálem!“opakuji

  „Proč?“

  „To Vás nemusí zajímat!“

  „Ale zajímá mne to!“ řekne Moody. Když v tom se v dveřích objevil černovlasý muž, elegantní rysy jasně napovídaly, že je to Black. Znám ho, je to můj oblíbenec, Sirius Black. Na rozdíl od Moodyho se usmíval.

  „Kdo jste?“ zeptal se Sirius

  „Hannah Numen,potřebovala bych mluvit s Albusem Brumbálem.“ Shrnula jsem to, Sirius opět zmizel. Moody se otočil a uvolnil mi - překvapivě - cestu abych mohla vstoupit. Vstoupím jsem, byla to velká hala, vypadá staře a přesto zachovale. Líbí se mi !Sotva jsem se stačila rozhlédnout, všimla jsem si, že mně pozoruje starší člověk s bílým plnovousem, půlměsíčními brýlemi a pomněnkově modrými očima.

  „Dobrý den!“ usmál se a pokynul mi abych ho následovala, vyrazí po schodech nahoru a já za ním. Šli jsme po schodech asi 5 minut. Po chvíli jsme byli v třetím patře a šli jsme okolo dveří až k těm úplně posledním. Otevřel dveře, spatřila jsem jakousi pracovnu. Je tam krásný lustr, obrazy které se pohybovaly a velká knihovna, starobylí stůl a dvě křesla fialkové barvy, vejdu jsem a Brumbál za mnou, poté zavře dveře a pokyne mi ať si sednu, sám si sedne za stůl a pozoruje mně. Sednu si do onoho fialkového křesla, je krásně měkké. Ovšem teď si uvědomím co tu dělám! Chci mu říct kdo jsem?

  „Takže…Proč se mnou chcete mluvit?“ zeptá se zdvořile.

  „Nevím kde začít…“ přiznám a povzdechnu si

  „Od začátku,kdo jste?“ pobídne mně

  „V tomhle světě snad Hannah Numen.“ Řeknu

  „V tomhle světě?“ opakuje Brumbál,nevím proč,ale něco mi říká ,že ať řeknu cokoliv bude mi věřit.

  „Ano,v tomhle světě. Právě proto jsem vlastně tady… Nepředpokládám, že mi budete věřit, ale prosím Vás zkuste to pochopit!“ požádám ho

  „Dobrý tedy,mluvte!“ usměje se, nejspíše si nemyslí, že bych mohla říct něco co by ho zaskočilo.

  „Ve skutečnosti se jmenuji Hannagrit Botanisa Numen, nejsem smrtelník jako jste Vy a lidé. Vlastně nejsem ani člověk,ale … Ale bohyně! Spoustu bohů nadržují tomu Voldymu. Právě proto vyhrává. My jsme se sestrou teleportovaly z našeho světa sem, do světa lidí , nebo-li svět tam dole…“ Začnu vysvětlovat, takhle to trvá ještě dobrou hodinu. Brumbál mně nepřerušoval a poslouchal mně, občas přikývnul. Vysvětlovala jsem mu kdo jsou bohové, co je zbraň bohů, proč teď řád prohrává a mnoho dalšího. Když jsem domluvila, usmál se. 

  „To vše vysvětluje!“ řekne

  „Takže Vy mi věříte?“ zeptám se užasle

  „Samozřejmě, spoustu věcí se tím vysvětluje, navíc, proč by jste to říkala kdyby to nebyla pravda?“

  „Nemyslela jsem,že mi budete věřit!“ usměji se

  „Je pravda,že tomu spoustu lidí nebude věřit. Mohl bych sám říct, že tomu téměř všichni neuvěří, právě proto Vás chci požádat aby jste toto nikomu jinému neříkala. Takže a teď k věci, Vy nám chcete pomoct?“ zeptá se Brumbál

  „Ano!“ přikývnu

  „Tak tedy dobrá! Pokud vím, vydáváte se za Hannah Numen.“

  Tentokrát jenom přikývnu.

  „Dobrá, bylo by dobré kdyby jste se naučila nějaké kouzla kouzelníků a jelikož máte oblečení které se celkem nehodí na našem světě, by jste se mněla převléct!“

  Já na to jenom přikývnu, lusknu prsty a již mám na sobě bílý plášť, pod ním černé po kolena dlouhé šaty.

  „Výborně,výborně!“ přikývne.

  „Takže… Teď oznámím členům Řádu, že přistupujete k Řádu a pracujete na ministerstvu, souhlasíte?“

  Opět jenom přikývnu a Brumbál se usměje a vstane, přejde ke dveřím které otevře. Pokyne mi abych vyšla, tak já i udělám.Brumbál mně opět vede domem a dojdeme až opět do haly.

  „Počkej tu!“ poručí mi, já si sednu do křesla a rozhlédnu se. Brumbál mezi tím zmizí ve dveřích a nechá mně samotnou.

  Co teď asi dělá Alexis?

 

--**--

 

  Objeví se na neznámém místě. Kolem ní překrásné rostly stromy s hnědými neponičenými a mohutnými kmeny. Všechny kvetly. Mezi jasně zelenými listy se vyjímaly různě barevné nesouměrné květy. Objevovala se zde bílá, jemně i tmavě růžová, bledě modrá a další barvy duhy. Tráva byla jasná, jemná a maličko mokrá až jste měli chuť si zout boty a projít se po ní. V maličkých hloučcích vykukovaly světlé tulipány, rudé růže a mnoho dalších druhů nádherných rostlin. Celou tuhle přírodní podívanou narušuji jen já a malý shrbený stařec, který sedí na zemi nedaleko mně.

  Má stříbřité dlouhé vlasy. Taktéž stříbrné vousy mu padali do stejné délky jako vlasy. Stařecký obličej poznamenaný mnoha vráskami vypadal přátelsky a přesto jste cítili určitou úctu. Jako by byl víc než Vy. V ruce držel velikou hůl bílé barvy. Na konci této hole byl vyobrazen na pohled silný drak. Stařec je oděn do bílého pláště. Vypadá jako Druid. Kolem něj je vidět i stejná aura.

  Pomalu se vratkým krokem vydám směrem k němu. Čím víc se přibližuji, tím víc cítím jeho mocnou auru. Je bílá jako vše okolo. Ihned mi dojde, že není zlý. Kdyby byl byla by kolem něj černá aura. Avšak nic není černobílé. Jsou i jiné barvi této pro smrtelníky neviditelné moci. Velice mocné moci.

  „Pane, nevíte jak se toto místo nazívá??“ Optám se opatrně. Někoho tak silného si nechci poštvat proti sobě. Stařec jako by si mne teprve teď všiml. Stočí svůj moudrý pohled medových očí ke mně.

  Ale samozřejmě,že vím kde to jsme. Ale když jste se sem dostala to nevíte kde jste??“ Odpoví otázkou. Jeho hlas zní mocně, přesto zasněně. Jako by ani nebyl na tomto místě. Každým okamžikem mi čím dál víc připomíná Druida. Ti však již nejsou. Poslední Druid zemřel již před mnoha a mnoha lety.

  „Nevím, bohužel.“ Řeknu a dál dumám. Najednou se mi zdá, že ho znám, ale nevím odkud.

  „Zvláštní, velice zvláštní…“ Nadhodí. Nechápu. Co je zvláštní? Co se tím snaží říci?? Co si pod jeho slovy představit?? Jaká je toto hádanka?? Proč vůbec v hádankách mluví??

  „Je to zvláštní, to vím. Ale kde jsem to nevím. Mohl by jste mi to prozradit?“ začnu hrát jeho hru. Jedině tak se něco dozvím. On se zamyslí.

  „Bermudské lesy,děvče,Bermudské lesy!Zvláštní...Velice zvláštní...Leda ,že by....Ne to určitě ne!“ Zahlaholí. Zpozorním. Teď nechápu vůbec nic. Co je možnost na kterou se odvolává??

  „Leda, že by co??“ vyslovím svou otázku nahlas. Dlouho čekám na odpověď. Ale ani z ní se nic nedozvím. Jen, že by jsme musely býti dvě. Co to, ale znamená?? Je to snad jedno z prorotství??

  „Mluvte, prosím.“ Nasadím prosící psí oči. Tak strašně bych chtěla vědět více. Stařec si povzdechne a začne vyprávět.

  Kdysi dávno…“ Zasekne se. „Ne, to bych neměl říkat, ale…“ Asi neví, jestli mi smí věřit. Pak se teprve odhodlá. „Žili mágové, bohové a elfové v míru. Mír ovšem netrval věčně. Pouto přátelství mezi třemi rasami se přetrhalo a nastal nekonečný boj. Bohové bojovali silami největšími, ovšem neuměli se bránit elfským šípům a jedům, ty ovšem neplatili na mágy, kteří se vyrovnávali elfům lektvary a bohům kouzly.

Bohové se rozhodli, že boj je pod jejich úroveň. Tak vytvořili novou rasu, rasu kouzelníků, kteří nevěděli o elfech, mázích a bozích. Ovšem mír opět přetrhali oni, kouzelníci. Bohové, mágové, elfové a teď již i kouzelníci spojili síly a vytvořili zbraň. Božskou zbraň, nejsilnější věc na všech světech, ale aby nemohla být použita. Byla začarována a můžou ji použít jenom ti kteří mají krev jak elfskou tak božskou a tak též kapku od mágů. Stalo se, narodila se dcera elfce která si vzala boha. Elfka však byla jenom napůl elfka, jelikož její pra-pra-praotec byl mág. A jeho synové kouzelníci. Ovšem ta měla spoustu dětí a čekalo se na děti dvě. Na odlišné děvčata, jedné která duši temnou sic měla, ale čisté srdce. Ta druhá srdce i duši čistou má mít.. Nemá mít tak silnou moc jako starší sestra má, ale chápavost a moudrost od Roweny z Havraspáru,odvaha od Godrika z Nebelvíru jsou taktéž její, ale teď přistupme k té která má tu moc. Ona vlastnosti Zmijozela má, ale Rowena si práci dala a nadpozemskou chytrostí ji pověřila, vědět kdy bojovat a kdy ne, patří k jejím prioritám. Godrik z Nebelvíru povstal a dal jí všechnu svou sílu a moc a teď Helga z Mrzimoru vstala a oběma popřála štěstí, nechť všech lidí osud na jejich bedra spadá, je to ta poslední naděje. Až ty dvě padnou, svět padne do věčné tmy. Již nikdy nevyjde slunce a na obloze nezazáří hvězda, jelikož ty dvě… Ty dvě jsou naše hvězdy.

  Poté se předvedli elfové a vytvořili pomocníka. Mazanou mladou elfku, která povstane k životu až ty dvě si svůj osud uvědomí.

  Bohové jim dají Božskou moc.

  Mágové zase Bradavickou moc.

  A konečně přichází na řadu kouzelníci, ano, oni svým dílem přispí. Dají těm dvou to co nejdůležitější v tuto chvíli jest. Bezpečí a ochranu… A k tomu lásku a přátelství.“ Dokončí své povídání. S úžasem na něj hledí. Kdo jsou ty dvě dívky?? Žijí již nebo se ještě nenarodily?? Jak dlouho budou odolávat zlu, které se na ně určitě chystá???

  Stařec si odkašle. „Kdo vůbec jste??“ Ztuhnu. Jaké mu říct jméno?? Pravé nebo lhát?? Mohu mu věřit?? Pak si znovu vzpomenu na auru. Trošičku se usměji. Nemám důvod mu nevěřit.

  „Alexis Improbusa Numen.“ Odpovím.

  „Ach ta!!“ Přikývne. „Numen… Dcera hlavního Boha, nemýlím-li se…  Vaše matka je..??“ Ušklíbnu se. O nich nemluvím ráda.

  „Alea.“ Odvětím skoro nenávistivě toto jméno. Stařec vypadá, že jméno zná.

  Alea Cantio Numen, nemýlím-li se?“

  „Přesně.“ Pokrčím lhostejně rameny. Pak se, ale zamyslím. Ještě mi neřekl své jméno. A to by bylo dobré vědět. K mnoha účelům.

  „Yvonng,jméno mé!“ Představí se. Kývnu hlavou. Porozhlédnu se. Tohle míst mi nahání hrůzu. Možná to je dokonalým vzhledem?? Nic dobrého není zároveň dokonalé. To nelze.

  „Asi bych měla jít.“ Nadhodím a pokusím se přenést. Zastaví mne starcova slova.

  „Teď nemůžeš odejít.“ Leknu se. Co tím myslí?? Je to čím dál tajemnější. Proč bych nesměla opustit toto místo?? V tu chvíli se rozezpívají malí ptáčci, sedící na větvích stromů.

  „Proč??“ Zajímám se.

  Blýská se na temné časy, tyhle svatině se otevírají jenom občas a teď jsou zavřené... Ani bohové se odtud nedostanou... Mnohdy je však pobyt...“ Zarazí se. Jako by ani nechtěl mluvit dále.

  „Pobyt, co??“ Leknu se mírně.

  „Pobyt ve světě démonů posílí..“ Ach néé!! To je snad zlý sen!! Až uvidím Volďase, hned ho zabiji. Jak mne mohl tak moc rozrušit svou zprávou, že jsem se dostala do tohohle zakletého místa?? A to jsem doufala, že už nebudu muset žádnému démonovi čelit!! A co se nestane!! Já se dostanu přímo do jejich světa. To je skvělé. Asi budu skákat tři metry do vzduchu radostí (pro ty, co to nepochopili, je to řečeno ironicky).

  „Světa démonů??“ Chci se ujistit, že mne sluch neklamal.

  „Svět démonů,jsme uprostřed Bermudského trojúhelníku. Démoni jednou za čas zmizí a otevře se brána, po té se však vrátí.“ Chjo!! To je snad naschvál. Bermudský trojúhelník. Co mi řekne příště?? Že se s těmi příšerami mám utkat??

  Zem se zachvěje. Leknu se. Stařec vstane. „Alexis, následuj mně,“ pokyne a zamíří do jednoho z blízkých lesů. Nic neřeknu a raději se vydám za ním. Hlavou mi koluje spousta myšlenek a já je ani nedokáži popsat. Nevnímám cestu. Podvědomě jdu za Druidem. Přesto vše, co vidím mi připadá tak známé. Jako bych tu již před mnoha a mnoha lety byla. Ale toto je má první návštěva Země. Nemohla jsem tu nikdy předtím být.

  Zastavíme se uprostřed lesa. Rozhlédnu se. Vše vypadá stejně jako na místě, kde jsem se objevila. Jen je zde plno zvířat. Všude slyšíte líbezný zpěv ptáků, skrývajících se v korunách stromů. Mladé srnky se volně pohybují. Nemají ani strach se k nám přiblížit. Nedaleko na zemi leží krásný bílo-šedý vlk. Jantarové oči pozorují dění okolo. Srnek si nevšímá. To je proti přírodě!! Spousta dalších zvířat krotce pobíhá okolo.

  „Kde to jsme??“ Zeptám se zmateně.

  „Ve středu lesa. Zvířata zde mají ochranu lesa a les je chrání. Ovšem les také někdo musí chránit před démony, což je důvod proč zde zůstávám...“ Usměje se na mne. Takže mé předpoklady, že je to Druid byly a jsou pravdivé.

  „Vy jste Druid??“ chci se ujistit v své teorii. On jen beze slova přikývne. Sedne si a pozoruje lesknoucí se hladinu blízkého potůčku.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Bomba ;)

(Beltrix.blog.cz, 15. 8. 2011 13:16)

Moc se mi to líbilo ;) Hlavně Bellina reakce ;)

for mm

(tija, 20. 3. 2009 20:56)

Milý mm,
co kdyby ses tak odvážil třeba napsat jméno a adresu a poslat fotku a já bych to MOŽNÁ zvážila.
A jestli ti to nedošlo, tak jsem čtrnáctiletá slušná dívka a tak musím tvou nabídku odmítnout. A ani mi to nevadí. Vy muži by jste se nad sebou měli zamyslet a ne nabízet sex po internetu nezletilím dívkám, které nemají ani občanku. Takže se styď!! A zkus si do své hlavičky zapsat, že tohle se nedělá. Alespoň předtím napiš jeden hezký koment. To by bylo slušné víc jak tohle :))

mm

(a...., 19. 3. 2009 12:41)

je to dost dost trapny takovy veci blbosti nechtela bysi radeji sex