Jdi na obsah Jdi na menu
 


Je to hrozné, ale nic jiného mě nenapadlo.

  Jdu cestou k místu, kde se s kamarády scházíme. Už dávno (včera) mě propustili z ošetřovny. Teď se mám jít rozloučit s kamarády. Ráda bych jim, ale nabídla, aby řekli, o tom, že umí kouzlit. Mohli by jsme se učit spolu. Jen jestli budou souhlasit. A taky jejich rodiče. Tohle bude těžké. Ale zkusit se to musí.

  Dojdu k zbořenému domu (zboření viz. 4.kapitola). Vevnitř je jen Jakub.

  „Ahoj.“ Pozdravím ho. Vypadá jak hromádka neštěstí. Co se mu stalo?? Prudce sebou trhne. Podívá se na mně. Smutně se usměje. Tohle vypadá vážně.

  „Ahoj.“ Řekne smutně.

  „Kde je zbytek??“ Zajímám se. Přejdu k němu a sednu si vedle něj. Jak ho tu mohli takhle nechat??

  „Nikde.“ Zamumlá. Jak to myslí?? Někde být musí. To snad mají zaracha. Ale proč by tu byl Jakub?? A proč tak smutný?? „Ty to nevíš, že??“ Zeptá se. Chytnu ho konejšivě za ruku. Co mohlo udělat, že většinou veselý kluk teď sedí jako by ztratil všechen svůj optimismus??

  „Co bych měla vědět??“ Můj hlas už také není klidný. Cítím jako by mi pohled na smutného Jakuba ubíral štěstí. Jako by se to, co se stalo týkalo i mě.

  „Že už nikdy je neuslyšíme se smát, že už nikdy se nebudeme společně učit kouzla, už nikdy se nebudou hádat, už nikdy nebudou losovat barvy měsíce, už nikdy…“ S tím se rozbrečí (sakryš!! A já myslela, že kluci nebrečí!!). Obejme mě. Nechápu, co tím myslí. Tedy spíše to nechci chápat. Nechci vědět, proč tak mluví. Přesto jsem v hloubi duše přišla ke správnému závěru. Oni už nejsou!! Nejsou tu!! Už nikdy nebudou!!

  Už jen Jakubova slova mi do očí vhrnuli slzy.Ty si teď pomalu hledají cestičky po tvářích. Také obejmu Jakuba. Tak jsme zbyli jen dva?? Jen dva z šesti?? Jak se tohle mohlo stát?? Teď, když jsme měli možnost žít dál. Dál bez skrývání schopností?? Proč teď?? Proč?? Proč??

  Sedíme tady dva v objetí. Oba pláčeme za své přátele. Za přátele, kteří už nebudou světlem v temnotách. Kdo mohl chtít smrt tolika lidí?? Ještě k tomu skoro dětí??

  „Co… co se stalo??“ Dostanu ze sebe mezi pláčem. Lepší bude to vědět. Lepší dříve než později. I když… možná to pak vyjde nastejno.

  „Jeli autobusem do školy. Já a Kristýna jsme nejeli. Šli jsme místo toho pěšky. Měl jsem jet!! Byl bych teď s nimi. Ve chvíli, kdy se rozlehl náraz jsme byli s Kristý poblíž školy. Jen pár metrů od místa, kde se srazil školní autobus s náklaďákem, který vezl benzín. Do pár minut vše explodovalo. Nikdo nepřežil. Nikdo!! Ani ta blbá kočka, co se v autobuse pořát potuluje.“ Dokončí svou mluvu. Takže Kristý žije!! Alespoň někdo!!

  „Kde je Kristý??“ Blbá otázka!! To by mi přece mělo bejt jasný. Je se svou rodinou. Přišla o bratra. O dvojče.

  „Doma. Od té doby jsem ji neviděl.“ Zamumlá. Přestane plakat. Otře si slzy. Mně však pořád padají po tvářích. Je mi mizerně. Určitě je to jen zlý sen. Zlý sen, z kterého není úniku. Ale to asi nebude pravda!! Tu bolest v srdci cítím až příliš dobře. Jsem si až příliš vědoma, toho, že tohle není sen. Že je to pravda. Ač krutá, ale pravda. Ta je většinou krutá. Posledních pár hodin jsem měla na očích snad růžové brýle, či co. Jinak bych věděla, že vždy, když je na obzoru něco krásného, přijde něco hrozného. Normálně to vím, tak co se stalo teď??

  „Kdy se to stalo??“

  „Včera.“ Včera?? Včera?? Kdybych nezůstala ještě jeden den u Potterů a šla za kamarády, ještě by žili. Je to moje vina!! Já můžu za to, že jsou mrtví!! To snad není možné!!

  Dále tiše pláču. Jakub je tu teď jako jediná podpora. Neříká mi slova útěchy, která by byla lží. Pomáhá mi tím, že tu je. Že sedí vedle mě. Že žije!!

  Sedíme takhle asi hodinu. Slzy už byly všechny vyčerpány. Teď jen mlčíme a vzpomínáme na své čtyři přátelé. Na to, jak se Kristýna s Petrem hádali. Na střety z druhou skupinou. S našimi, dalo by se říci, nepřáteli. Na losování barev, a jak si kluci potom holky dobírali. Na poslední barvu. Měla být bílá. Teď spíše bude černá.

  „Kdy vlastně bude pohřeb??“ Přeruším ticho, které na tu dlouhou dobu nastalo.

  „21. prosince.“ Odpoví smutně Jakub. Takže asi poslední vylosovaná barva se neuskuteční. Ani kdybych jsme se sebevíc přemáhala, si na sebe na pohřeb svých přátel nemohu vzít bílou.

  21. je za deset dní. Budu si asi muset vyžádat od Brumbála, abych mohla odejít ze školy. Jen na jeden den. Nebo rovnou zůstat tady a do Bradavic nenastupovat. Ale tady mi je všechno bude připomínat. Úplně všechno!!

  „Chtěla jsem vám sdělit skvělou zprávu.“ Zamumlám. Teď asi není čas na rozebíraní těchto věcí, ale musela jsme to říci.

  „Co??“

  „Stačilo by říci Brumbálovi, Bradavickému řediteli, co dokážeme a určitě by nás vzal do Bradavic, kouzelnickou školu. O mně to ví. Musela jsem pár dní strávit u nich na ošetřovně a oni se to nějak dozvěděli.“

  „Myslím, že to můžeme udělat i teď. Hlavně zmiznout z těchto míst. Všude je vidím.“ Zašeptá Jakub. Je na tom asi stejně jako já. Ale co Kristý?? Bude ona souhlasit?? Bude chtít opustit svou rodinu v těchto časech?? „Kristý se k nám určitě přidá.“ Dodá jako by slyšel mé myšlenky.

  Smutně se usměji. „Pochybuji, že by chtěla opustit rodinu zrovna v tuto dobu.“

  „Věř mi. Znám ji. Půjde.“ Ujistí mně Jakub jistě. Pořád si, ale nejsem jistá. Můžeme to po ní jen chtít??

  Zase chvíli sedíme. Ozvou se kroky. Kdo to je?? Potterovi s Brumbálem, abych jsem už šla?? Kroky se ozývají blíže a blíže. Osoba, která jde, se vleče šouravým krokem. Už je jen pár metrů od zbořeniny.

  Podívám se k otvoru do zbořeniny. Padá tam stín. Stín osoby. Nakonec se objeví i člověk, kterému patří tento stín. Je to Kristýna. Vypadá nešťastně. Stejně jako Jakub a já. Dnes nás více než přátelství spojuje bolest ze ztráty. A to není správně.

  „Ahoj.“ Pozdravím ji. Trhne sebou. Asi si nás nevšimla. Podívá se na mně. V pohledu očí jde vidět jen bolest.

  „Ahoj.“ Zahlaholí tiše. Přejde k nám a sedne si vedle nás. Obejmu ji kolem ramen. Rozpláče se. Sedíme tři v objetí. Nikdo nemluví. Není co říci. Všichni chápeme bolest ostatních. Nikdo na tom není lépe ani hůře. Jen více či méně ukazujeme. Někdo se trápí jen uvnitř, někdo zase dává bolest najevo.

  „Mám pro tebe návrh.“ Přeruším toto ticho po deseti minutách.

  „Jaký??“

  „Když řekneme Brumbálovi, co umíme, mohli by jsme se jít učit do Bradavic, kouzelnické školy.“

  „Zeptám se rodičů, ale je to dobrý nápad.“ Odsouhlasí Kristý. „Jakube, ty půjdeš taky??“

  „Jo. Přece vás nenechám samotné. Ještě by jste si něco udělaly.“ Nadhodí Jakub. Poprvé za tu dobu, co jsem tady se rozesměji. Kristý se ke mně přidá.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Good

(Čikita, 1. 6. 2008 10:35)

fakt skvělá povídka ....ale je taková moc smutná...měla by se vííc kámošit s Poberty ;)

Blytonka

(Blytonka, 17. 5. 2008 14:00)

Krásný. Je mi jich líto. MUsím si trochu osvěžit znalosti z předchozích kaqpitol. Nějak mi to vypadlo...

Super!

(mollyhana, 17. 5. 2008 12:25)

Super,vážně super!