Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mé vyjádření máte na konci. Psala jsem to sama.

  Sedí a dívá se do monitoru. Po tvářích se ji kutálí slzy. Zase!! Zase se ji vzdalují!! Její přátelé. Nebo snad bývalý přátelé?? Vše končí stejně. Vždy, když pozná někoho, kdo ji rozumí a nevadí jim její protiklady, vše najednou skončí. Končí to stejně!! Vždy!! Vždy se začnou vymlouvat na nedostatek času. Možná si to jen namlouvá. Možná mají málo času. Ale ona vidí ve všech očích pohrdání, nenávist. Není k ničemu!! Proč vlastně žije??

  Ještě cestou ze školy se smála. Připadalo ji v těch chvílích zvláštní se neusmívat. A teď?? Úsměv pro ni znamená přetvářku. A můžou za to oni!! Přátelé, kterým věří!! Kterým je schopná říct cokoli. Kromě jedné věci!! Kromě své ´nemoci´. Ona to nebere jako nemoc. Ví, že to není správné, ale nemoc to taky pro ni není. Jen jiné řešení problémů.

  Znovu a znovu si pročítá to oznámení. To co ji poslala její ´kamarádka´. Té věřila nejvíc. Kdysi ji vždy dostala ze smutku. Ani o tom nevěděla!! Nevěděla, že ji dostává ze zoufalství. Z přemýšlení o sebevraždě. Teď však vše zase končí. Tím jediným oznámením: NEMÁM ČAS. POPOVÍDÁME SI JINDY.

  Rukou si zmučeně prohrábne vlasy. Pohled ji padne na předloktí. Není na něm jediné místečko bez řezné rány. Jen včera si jich udělala 11. Začne si pozorněji prohlížet své ruce. Ruce plné šrámu. Je jich tam méně než kolik jich má v duši, ale pořád jich je hodně.

  Protáčí různě ruku. Obě ruce. Tentokrát se zadívá na zápěstí. Přemýšlí s pohledem upřeným na svých žilách. Přemýšlí o smyslu života. Není v jejím osudu již zemřít??

  Naštvaně praští rukou do stolu. Rychle se zvedne. Žene se do svého pokoje. Už je tam. Teď jen nemeškat. Nenamáhá se s otevřením pokladničky. Prostě s dárkem, který dostala k Vánocům, keramického modrého pejska s bílými skvrnami, sloužícího jako pokladnička, třískne o zem. Jen o pár okamžiků později se všude rozletí střepy. Nevnímá je. Jen rychle mezi nimi hledá. Jako závislá. Je jí jedno, že ji do rukou škrábou střepy. Chce jen najít TU věc.

  Konečně mezi prsty ucítí hladký povrch. Rychle ji uchopí a vytáhne na světlo. TA věc se na něm hezky leskne. Na obdiv dává svůj stříbrný povrch. Dívka se ušklíbne. Žiletku (stříbrnou věc) chytne pevněji. Přiloží si ji k ruce. Pomalu klouže po ruce zanechávajíc po sobě krvavé cestičky v, už tak rozdrápané, ruce. Rány jsou hluboké, ale dívka jako by nic necítila. Pomalu se uklidňuje, uklidňuje jí její láska, žiletka. Slzy schnou na tváři a nové se neobjevují. Jen tohle je spolehlivý způsob jak vše vyřešit. Tohle je její nemoc. Nemoc, kterou si nepřipouští.

  Je to jako vždy. Žiletka… seknout… krev… uklidnění. Jako na housenkové dráze. Jste na dně a tohle vás uklidní, pak se ale cítíte ještě hůř. Bohužel si to nepřipouštíte.

  Nechá potůčky krve téct po ruce. Uloží žiletku na stůl. Vytáhne papírový kapesník. Ten rozloží a přiloží k ruce. Pak zase chytne svou lásku (žiletku) a přidá ji místo kapesníku. Tam se nikdo dívat nebude. Začne uklízet střepy.

  Ozve se otevírání dveří. Lekne se. Nikdo přece nemá být doma!! Okamžitě se zvedne. Musí si vzít něco s dlouhým rukávem. Nikdo nesmí vědět, co dělá. Oni by to nepochopili!! Nechápou její pocity!! Nechápou její nenávist. Nechápou její city. Ona je nechápe taky, ale ví, že tu jsou. Oni však ne. Neví to a ani to vědět nechtějí. Je jim to jedno. Nezajímá je!!

  Navleče se do mikiny zrovna ve chvíli, kdy její sestra vstoupí do dveří.

  „Co se tu stalo??“ Optá se, i když jde vidět, že ji to nezajímá.

  „Nic, jen mi to spadlo.“ Vymlouvá se dívka. Její sestra pokrčí rameny, hodí tašku na postel a zase odchází.

  „Řekni rodičům, že jsem šla ven.“ Houkne na dívku. Pak zase zmizí. A ona zůstala zase sama.

  Radši se zvedne a uklidí střepy. Vždy je to stejně. Nikdy se nikdo nezajímá. Je zvláštní jak lehce si jde všimnout, že má pes špatně ostříhané nehty a přitom si nevšimnou mnoha řezných ran na rukou a nohou své vlastní dcery. Měli na to už rok. Rok na to, aby zjistili hrůzné tajemství těchto zdí. A nikdy nic!!

  Dívka si sedne na postel. Konečně vše uklidila. Dá si hlavu do dlaní. Co to zase udělala?? Říkala si, že bude silná, ale v tu chvíli to prostě nešlo. Jakto?? Jakto, že zapomíná, na to, co si slíbila?? Chce žít normálně, ale nejde to. Potřebuje pomoc, ale tu ji doktoři neposkytnou. Její sotva 13. Nemohou ji pomoci bez povolení rodičů. A ona není schopna jim cokoli říct. Nenávidí je!! Nechápou ji. Nechápou její myšlenky, když je vidí se spolu smát. Jak moc si s její sestrou rozumí. Za to je nenávidí. Ona s nimi nikdy nebyla schopna najít stejnou řeč.

  Zase si prohrábne vlasy. Zvedne hlavu. Radši si vyhrne rukáv a zjistí jestli ji ještě teče krev. Neteče!! Přemýšlela moc dlouho. Zvedne se z postele a jde si zase hrát na holku, která má vše pod kontrolou. Která nic necítí. Jde si hrát na chladnou dívku bez špetky citu. Nesmí city ukázat!! Nesmí!! Nesmí je ani cítit!! Tak proč je cítí??

 

    Zase drží žiletku v ruce. Zase se chce říznout. I když ví, že pak tase nastoupí přetvářka. Ale ona nechce!! Nechce se vrátit do toho života. Už ne!! Kdyby mohla prosila by na kolenou ďábla, Satana, kohokoli, aby už nemusela žít. Aby její život ukončili. Jakkoli!!

  Slzy stékají po jejích tvářích. Měla jít do školy, ale nešla. Proč?? Neví ani sama. Mají na devět. Školu ještě stihne. Stačí jen couvnout. Ale ona couvnout nechce!!! Už nemůže!! Nemůže dál!!

  Vytáhne z aktovky propisku a papír. Je rozhodnuta k poslednímu kroku. Vše ukončit, všechnu bolest. Začne na papír psát poslední dopis.

 

Nikomu tu chybět nebudu. Proto se loučím. Omlouvám se všem, kterým jsem kdy ublížila. Už vás tu nebudu otravovat. Už Vám nebudu na obtíž. Konečně budete moci žít volně. Neohlížet se na nějakou pitomou holku. Pitomou holku, která není hodna Vás znát. Je mi líto, že jste museli tak dlouho čekat. Čekat na mou smrt!! Vyhráli jste. Buďte šťastní. To já prohrála. Zvládli jste to. Zvládli jste mě zabít. Odstranili jste svými činy ze světa další nepotřebnou bytost.

Navždy mrtvá…

 

  Dopsala. Dopis srolovala. Zvedla se ze země, na které do této chvíle klečela.Rozhodný krokem se vydala ven. Cestou ještě položila dopis na stůl v obýváku a vzala si klíče. Musí zamknout. Ještě by je vykradli.

  Ani se neobuje. Je to zbytečnost. Pro její plán. Plán útěku ze světa. Zamíří do nedalekého lesa. Tam si sedne na zem. Opře se o strom. Konečně se ji zbaví.

  Zavře oči. Přiloží žiletku k zápěstí. Rychle s ní sekne. Cítí jak ji z těla teče krev. Otevře oči a usměje se. Dokázala to na poprvé. Řízne se pro jistotu znova do druhé ruky.

  S potěšením pozorovala své rozřezané žíly. Usmívala se. Konečně bude konec. Konečně se nebude trápit. Její poslední myšlenka byla na své přátele, kteří zradili (ona si to myslela).

  Její tělo chablo. Ruka padla na zem. Teplota těla klesla. Srdce přestalo bít. Vše skončilo.

 

  Lesem se ozval výkřik. Jejím původcem byla stařena. Zděšeně se dívala na dívku, kolem níž byla kaluž krve. I přes své bolavé tělo se k ní rozeběhla. Klekla si k ní. Chtěla zkusit tep. Dívčiny ruce, však měly všechny žíly prořízlé. Proto se tep pokusila zjistit na krku. Nic!! Musí zavolat záchranku!! Ta dívka přece jen možná žije.

  Záchranka se objevila na kraji lesa. Záchranáři museli vystoupit. Musí najít místo s dívkou a stařenou. Bohužel neví, kde jsou. Proto rychle prohledávají skoro celý les. Ještě že je malý.

  Konečně jeden záchranář dorazí k místu. Vysílačkou zavolá ostatní. Přeběhne k dívce a stařeně. Stařena je naprosto v šoku. Snaží se ji slovy uklidnit a přitom zjistit jestli dívka žije.

  Zjistil, že dívka, prakticky ještě holčička, je již po smrti. Teď se musí postarat o stařenu. Snaží se ji nějak uklidnit, ale nic nepomáhá.

  Ostatní záchranáři se dostanou na mýtinu. Přiběhnou ke svému kolegovi. Někteří začnou pomáhat s uklidněním stařeny, jiní vezmou dívku na nosítka a chtějí ji dostat pryč odtud. Už ji sice život nezachrání, ale nemohou ji tu takhle nechat.

  Ozve se zavití. Zavití vlků. Jsou blízko. Všichni musí pryč!!

  Záchranáři chtějí vzít dívku i stařenu a utéct do bezpečí. Stařena, ale nechce vstát. Rychle se chytne za srdce. Dostala infarkt. Teď musí záchranáři jednat rychle. Ale mají jen jedny nosítka. Nakonec se rozhodnou, že dívku jeden z nich vezme do rukou (není těžká) a stařenu položí na nosítka.

  Pokouší se o výměnu. Než však stihnou dát stařenu na nosítka, objeví se vlci na okraji mýtiny. Celou ji obklíčili. Žene je zápach krve.

  Jeden z vlků to nevydrží. Skočí po nejbližším záchranáři. Chvíli s ním zápasí a pak mu prokousne hrdlo. Záchranář se přestane hýbat. Vlk ho začne jíst. Jen tak, aby věděl, že záchranář už nevstane.

  Po vlkově příkladu se všichni ostatní vrhnou na lidi. Po jednom jim prokousávají hrdla.

  Konečně nikdo z lidí nežije!! Vlci vítězně vijí. Lidi si odnáší do svých doupat. Jejich právě narozené děti budou mít hostinu!!

 

  Mladá dívka se dostala do pekla. Jen kvůli tomu, že svou smrtí (sebevraždou), způsobila smrt dalších šesti lidí, kteří ji chtěli pomoci. Proto ponaučení: Nezabíjejte se v lese, kde je spousta vlků!!

  Matka dívky se zhroutila. Měla svou dceru ráda. Nikdy ji to neřekla. Ponaučení: Pokud vám na někom záleží, řekněte to dřív než bude pozdě.

  Otec také nezůstal chladný. Avšak kvůli rodině (dceři a manželce) musel zůstat silný. Snažil se jim pomoci, ale občas to nešlo.

  Spolužáci dívky dostali pár dní volna. Nikdo si ho neužil. Všichni se snažili zjistit, proč to udělala a jak ji mohli pomoci, kdyby si toho byli všimli.

  Její přátelé taktéž zůstali pár dní doma. A také si je neužili. Dívka pro ně znamenala mnoho, i když právě měli spoustu práce.

  Její nejlepší kamarádka to nevydržela. Pár dní před pohřbem skočila z okna ve svém bytě. Okno se nacházelo v šestém patře. Naštěstí přežila. Zbytek života strávila na psychiatrii. Úplně se zbláznila.

 

  Toto je příběh vymyšlený mou vlastní hlavou. Nikdy se nestal, teda doufám. Ti, co se dočetli až do konce ví o čem příběh byl (ještě aby to nevěděli). Přeji si, aby nikdo nezažil, to co dívka. Bohužel i vím, že to mnozí lidé prožívají. Závislost na žiletkách není nejpříjemnější. Ale pomáhá to, někdy.

 Dívčino jméno není uvedeno. Nechtěla jsem nic vymýšlet. Tohle může být kdokoli.

Jelikož jsem nevěděla, proč dát, že je na tom tak blbě, tak jsem použila trošičku jinak větu, kterou napsala Hana. Doufám, že mi to nebude mít za zlé.

  Tento příběh má ještě jeden význam. Bohužel vám ho neřeknu. Ale slibuji, že jednou se to dozvíte. Jen chvíli počkejte. Ta chvíle bude mít, bohužel, asi dlouhé trvání. Však jednou ho zjistíte.

  Do povídky jsem dodala i své názory o sebepoškozování. Musím Vás prozatím poprosit, aby jste psaly v otázkách odpověď. Je tam jen jedna otázka, nespletete si to.

  Jinak na depresivností povídky se nepozastavujete. Měla jsem blbou náladu.

  Už se s Vámi loučím. Tija.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

For Maya:

(tija12, 18. 12. 2010 20:43)

V tomhle případě je třeba si uvědomit, že se musíme vzchopit. Jenže to uvědomění většinou přichází příliš pozdě :)

Můj příběh PS:

(Mája, 18. 12. 2010 16:20)

škoda že se tenhle článek nehodnotí hvězdičkama. Sice by to chtělo trošku poupravit nějaké věty a výrazi, ale jinak máš u mě pět hvězdiček. :D

Můj příběh

(mája, 18. 12. 2010 16:17)

Je to dobrá povídka. Vzpoměla jsem si jak jsem na tom byla před 4 lety. Bez přátel, Ani ve škole, ani nikde jinde. Deně neustálá přetvářka z které jsem čím dál víc šílela. Má nejlepší kámoška se na mě vy*rala. V nejhorším mě je těch málo přátel které jsem měla opustilo. . Rodiče mě nikdy neuznaly. Přemíšlela jsem o sebevraždě. Měla jsem depky a udělala bych to, ale zachránila mě moje sterší ségra, za což jsem jí strašně vděčná. :)

řetězáček :)

(Pheobe, 24. 5. 2008 21:47)

Ahojky Tijo. Omlouvám se, ale máš u mě jeen malinký řetězáček :) jinak píšeš hezky :)